Již více než 135 let hlásí lidé podivná světla nad obzorem v Marfě v Texasu. Nikdo přesně neví, co jsou zač, a právě proto jsou tak podmanivá.
Oficiální slogan Marfy zní: „Těžko se tam dostat. Ještě těžší je to vysvětlit. Ale jakmile se sem dostanete, pochopíte to. Série podivných událostí proměnila toto malé městečko uprostřed ničeho v místo, jaké nikde jinde není.
Padesát mil od mexických hranic a dvě stě mil od nejbližšího velkého letiště je Marfa zaprášenou tečkou s jedním semaforem a méně než dvěma tisíci obyvateli v odlehlých končinách dalekého západního Texasu, známých jako „El Despoblado“ (neobydlené). Za ocelovou vodárenskou věží města se k obzoru rozprostírá nekonečná poušť Chihuahuan, která je tvořena kaktusovými křovinami, vypálenými prériemi a spletitými chaluhami uprostřed Texasu.
Od 70. let 20. století se sem s větrem o závod přivalila vlna hipsterů, umělců a městských přistěhovalců, kteří z tohoto nenápadného rančerského městečka udělali nepravděpodobnou mekku avantgardy. Dnes je Marfa svéráznou přehlídkou saloonů a barů s espressem, klobouků o objemu 10 galonů a baretů, obchodů s krmivem a veganských restaurací.
Ale dlouho předtím, než Marfa začala přitahovat nekonvenční lidi, přicházeli lidé, aby se stali svědky nevysvětlitelného. Už více než 135 let se tu na noční obloze objevují záhadné zářící koule. Tyto nadpozemské zázraky, známé jako světla Marfy, jsou stále jednou z neobjasněných záhad ve Spojených státech.
Poprvé byla spatřena v roce 1883, kdy mladý pasák krav Robert Reed Ellison spatřil záhadné tančící světlo, když hnal svůj dobytek po pláních, a byl tak vyděšený, že o tom řekl všem ve městě.
Od té doby farmáři, obchodníci, vojáci a mnoho dalších obyvatel a návštěvníků města hlásili, že viděli pulzující barevné světelné koule podél neobydleného úseku prérie jihovýchodně od Marfy známého jako Paisanský průsmyk. Herec James Dean byl prý světly tak posedlý, že si během natáčení filmu Obr v roce 1956 nechal v hotelovém pokoji v Marfě dalekohled.
Dnes se za jasných nocí při západu slunce sjíždějí lidé z celého světa na vyhlídkovou plochu Marfa Lights Viewing Area u tohoto městečka a hledí přes pouštní křoviny směrem k pohoří Chinati v naději, že tento bizarní úkaz zahlédnou.
Nelze předpovědět, kdy a kde se světla objeví, ale svítící koule se obvykle objevují méně než 30krát do roka, obvykle těsně po západu nebo východu slunce.
Někteří tvrdí, že světla jsou velká zhruba jako basketbalové míče a divoce se vrhají po poušti nebo se vznášejí, když pulzují. Jiní tvrdí, že koule vypadají barevně, když se mihotají v dálce; někdy jsou červené, jindy modré, žluté nebo bílé. Často se zdá, že se druhá koule oddělí od první, opět spojí, vznáší se nebo se rozplyne.
Nadpřirozené šmouhy jsou považovány za všechno možné, od UFO přes ztracené duchy španělských dobyvatelů až po vzdálená světla automobilů. Ve skutečnosti si nikdo není zcela jistý, co jsou zač – a zda vůbec existují.
Snad nikdo nezná světla v Marfě lépe než James Bunnell. Tento vysloužilý letecký inženýr společnosti Nasa v oblasti vyrostl, navštěvoval střední školu v Marfě a v roce 2000 se sem vrátil, aby se stal svědkem „šokujícího světelného představení, pro které jsem nenašel žádné rozumné vysvětlení“.
Během následujících dvanácti let se Bunnell vydal na vědeckou misi s cílem prozkoumat a vyřešit záhadu světel v Marfě. Na sousedních rančích nainstaloval 10 širokospektrálních a infračervených kamer, procházel záběry pohybu světel a doufal, že pochopí jejich zákonitosti. „Žádný vzorec se neobjevil,“ řekl.
O čtyři knihy později má Bunnell několik teorií týkajících se toho, jak podzemní tření Země vytváří elektromagnetickou světelnou show nad pláněmi Marfy, ale žádný definitivní důkaz nebo potvrzení, které by odpovědělo na jeho původní otázku: „Co to sakra je?“
Přes všechnu svou záhadnost dávají světla v Marfě nějakým způsobem smysl. Rozlehlé pláně, které se rozprostírají od dvou hlavních ulic Marfy a jsou posazené téměř kilometr vysoko v poušti, už dlouho slouží jako jeviště pro umění a surrealismus.
Nepravděpodobná proměna Marfy z ospalé rančerské základny v pouštní oázu pro současné tvůrce začala v roce 1971, kdy se sem z New Yorku přestěhoval Donald Judd, umělec a významný minimalista. Získal ve městě vyřazenou vojenskou základnu z druhé světové války, naplnil dva staré dělostřelecké hangáry více než 100 uměleckými díly a na osamělé pastvině rozmístil 15 obřích uměleckých instalací z betonových krabic.
Juddova nadace Chinati o rozloze 340 akrů dnes inspirovala řadu surrealistických uměleckých instalací v pouštní krajině, které jako by se vzpíraly logice, například Prada Marfa, falešný butik plný falešných značkových kabelek a podpatků před opuštěným polem.
Když Judd začal v 70. letech 20. století přeměňovat opuštěné budovy v Marfě na galerie, začali se sem trousit návštěvníci. Nebýt 92letého Armanda Vasqueze, legenda o tajemných světlech Marfy by se možná nikdy nerozšířila za hranice pohoří Chinati. „Poprvé jsem světla viděl v roce 1971 a byl jsem ohromen – připadalo mi to jako pohádka,“ řekl Vasquez. „Obchod (v Marfě) vázl a já viděl, jaký potenciál by tato světla mohla našemu městu přinést.“
Dalších 20 let tedy Vasquez bral návštěvníky ze dvou motelů v Marfě za soumraku na prašný sráz, aby se na světla podívali. „Celé roky jsme tu neměli nikoho kromě lidí, kteří chtěli vidět světla,“ řekl Vasquez. „Bál jsem se, že se z Marfy stane město duchů, ale tohle bylo velmi dobré, protože to pomohlo udržet naše město při životě.“
Vasquez léta bezvýsledně žádal Obchodní komoru Marfy o pomoc při propagaci tohoto fenoménu. Až v roce 1986 konečně uspořádala první ročník festivalu světel Marfa. O dvaatřicet let později se festival stále koná každoročně v září a nyní přitahuje tisíce diváků.
„Moji rodiče a prarodiče světla viděli. Bylo to tu vždycky,“ říká osmdesátiletá Aurie Westová, jejíž rodina pomáhala osídlit Marfu v 80. letech 19. století. „Doufám, že se nikdy nedozvědí, co je tam venku. Záhady dělají život zajímavým.“