Teslova tajemná věž

Umělecká představa z roku 1925, jak by mohl v budoucnu vypadat systém bezdrátového přenosu energie Nikoly Tesly. Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

V roce 1905 pracoval tým stavebních dělníků v malé vesnici Shoreham ve státě New York na stavbě skutečně výjimečné stavby. Během několika let se jim podařilo sestavit kostru a elektroinstalaci pro 187 metrů vysokou Wardenclyffovu věž, a to navzdory vážným rozpočtovým nedostatkům a několika technickým zádrhelům. Na projekt dohlížel jeho konstruktér, excentrický a zároveň svérázný vynálezce Nikola Tesla (10. července 1856 – 7. ledna 1943). Na vrcholu jeho věže se tyčila pětapadesátitunová kopule z vodivých kovů a pod ní se táhl železný kořenový systém, který pronikal více než 300 stop do zemské kůry. „V tomto systému, který jsem vynalezl, je nutné, aby se stroj chytil země,“ vysvětloval, „jinak nemůže zemí otřást. Musí mít sevření… aby se celá tato zeměkoule mohla otřásat.“

Ačkoli stroj ještě zdaleka nebyl dokončen, byl prý několikrát vyzkoušen, a to s velkolepými, davu lahodícími výsledky. Konečným účelem této jedinečné stavby bylo navždy změnit svět.

Teslovy vynálezy již několikrát změnily svět, zejména když vyvinul moderní technologii střídavého proudu. Proslavil se také svým vítězstvím nad Thomasem Edisonem v hojně medializované „bitvě proudů“, kde dokázal, že jeho střídavý proud je mnohem praktičtější a bezpečnější než stejnosměrný proud Edisonovy značky. Jeho technologie brzy ovládla rozvíjející se světovou elektrickou infrastrukturu a do roku 1900 byl všeobecně považován za největšího amerického elektrotechnika. Tuto pověst posílily i jeho další významné inovace, včetně Teslovy cívky, rádiového vysílače a zářivek.

V roce 1891 měl Nikola Tesla přednášku pro členy Amerického institutu elektroinženýrů v New Yorku, kde předvedl působivou ukázku. V každé ruce držel plynovou výbojku, ranou verzi moderní zářivky. Trubice nebyly připojeny k žádným vodičům, ale přesto během jeho demonstrace jasně svítily. Tesla vysvětlil ohromeným účastníkům, že elektřina se přenáší vzduchem pomocí dvojice kovových plátů, které obepínaly pódium. Dále spekuloval o tom, jak by bylo možné tento efekt zvětšit a přenášet bezdrátově energii a informace na velké vzdálenosti, možná i přes celou zeměkouli. Jak už to bývá, Teslovo publikum bylo zaujato, ale zmateno.

Pokusy s vysokým napětím, údajně pořízené v roce 1899. Foto: Wikimedia commons, CC-BY-SA-4.0, Teslauniverse

Ve své provizorní laboratoři na Pike’s Peak v Colorado Springs excentrický vědec pokračoval v odhalování tajemství elektromagnetismu, a dále zkoumal jeho možnosti. Připravil své zařízení s úmyslem vytvořit první elektrické výboje rozsahu blesku. První, které kdy lidstvo vytvořilo. Umožnilo mu to ověřit mnoho jeho teorií o vodivosti Země a vzduchu. Za tímto účelem vztyčil na střeše své laboratoře 142 stop vysoký stožár s měděnou koulí na špičce. Obrovské vedení stožáru pak bylo vedeno přes mimořádně velkou Teslovu vysokonapěťovou cívku v laboratoři pod ním. V noci svého experimentu, po jednosekundovém zkušebním výboji, který na okamžik rozzářil noc děsivým modrým bzučením, Tesla nařídil svému asistentovi, aby věž plně elektrifikoval.

Ačkoli se to v jeho poznámkách výslovně neuvádí, lze se jen domnívat, že Tesla stál na Pike’s Peak a ďábelsky křičel, když noční oblohu nad Coloradem rozčísl uměle vytvořený blesk. Z vrcholu věže se vystřelil stovky metrů dlouhý blesk, který ozařoval krajinu. Praskající zařízení brzy zahalila podivná modrá koróna. Miliony voltů na několik okamžiků nabily atmosféru, ale úžasná podívaná rychle skončila, když náhle vypadl proud. Všechna okna v celém Colorado Springs potemněla, protože generátor místní elektrárny se pod náporem zhroutil. Na pozadí těchto dramatických výbojů však Tesla potvrdil, že samotná Země může sloužit jako elektrický vodič, a ověřil si některá svá podezření ohledně vodivosti ionosféry. Při pozdějších pokusech zaznamenal úspěch při pokusu o osvětlení žárovek na dálku, ačkoli přesné podmínky těchto pokusů se ztratily v zapomnění. Tesla byl každopádně přesvědčen, že jeho sen o celosvětovém bezdrátovém přenosu elektřiny je uskutečnitelný.

Teslova laboratoř na Pike’s Peaku. Autor neznámý. Foto: Wikimedia commons, CC-PD

V roce 1900 se slavný finančník J. P. Morgan dozvěděl o Teslově přesvědčení poté, co si přečetl článek v časopise Century Magazine, v němž vědec popisoval globální síť vysokonapěťových věží, které by jednoho dne mohly ovládat počasí, bezdrátově přenášet text a obraz a poskytovat všudypřítomnou elektřinu prostřednictvím atmosféry. Morgan v naději, že využije budoucnost bezdrátové telegrafie, okamžitě investoval 150 000 dolarů do přemístění Teslovy laboratoře na Long Island, aby zde vybudoval pilotní zařízení pro tento „světový bezdrátový systém“. Následujícího roku byla zahájena stavba Wardenclyffské věže a jejího speciálního zařízení na výrobu energie.

V prosinci 1901, jen několik měsíců po zahájení stavby, uskutečnil konkurenční vědec Guglielmo Marconi první transatlantický bezdrátový telegrafní signál na světě. Teslovi investoři byli tímto vývojem hluboce znepokojeni, přestože si Marconi pro svůj výkon vypůjčil sedmnáct Teslových patentů. Ačkoli Marconiho plány byly podstatně méně ambiciózní, jeho přístroj byl také podstatně levnější. Práce ve Wardenclyffe pokračovaly, ale Tesla si uvědomil, že tento úspěch jeho konkurenta s jednoduchou bezdrátovou telegrafií značně snížil pravděpodobnost dalších investic do jeho vlastního, mnohem rozsáhlejšího projektu.

V roce 1908 Tesla popsal své senzační touhy v článku pro časopis Wireless Telegraphy and Telephony:

„Jakmile bude dokončen, bude možné, aby obchodník v New Yorku diktoval pokyny a ty se okamžitě objevily v jeho kanceláři v Londýně nebo jinde. Bude moci zavolat od svého stolu a hovořit s jakýmkoli telefonním účastníkem na světě, aniž by došlo k jakékoli změně stávajícího vybavení. Levný přístroj, ne větší než hodinky, umožní svému nositeli kdekoli na moři nebo na souši slyšet hudbu nebo píseň, projev politického vůdce, proslov významného vědce nebo kázání výmluvného duchovního, pronesené na jiném, byť vzdáleném místě. Stejným způsobem lze přenést jakýkoli obraz, postavu, kresbu nebo tisk z jednoho místa na jiné. Miliony takových přístrojů lze ovládat pouze z jednoho zařízení tohoto druhu. Důležitější než to všechno však bude přenos energie bez drátů, v dostatečně velkém měřítku.“

Nikola Tesla Foto: Wikimedia commons, CC-PD

Teslova globální energetická síť byla v podstatě navržena tak, aby „napumpovala“ planetu elektřinou, která by se mísila s přírodními telurickými proudy, jež se pohybují v zemské kůře a oceánech. Současně by věže, jako je ta ve Wardenclyffe, vrhaly sloupy surové energie k nebi do ionosféry, která je k elektřině přívětivá, ve výšce padesáti kilometrů. Aby se zákazníci mohli napojit na tento energetický kanál, byly by jejich domy vybaveny podzemním připojením a relativně malou kulovou anténou na střeše, čímž by se vytvořila nízkoodporová cesta k uzavření obřího okruhu Země-ionosféra. Zaoceánské lodě by mohly pomocí podobné antény čerpat energii ze sítě na moři. Kromě elektřiny by tyto proudy mohly přenášet informace na velké vzdálenosti tím, že by spolu s elektrickou energií vedly i radiofrekvenční energii, podobně jako moderní technologie pro přenos vysokorychlostních internetových dat po elektrickém vedení.

Vzhledem k podkladovým experimentálním údajům a předchozím inženýrským úspěchům nebyl důvod pochybovat o pravdivosti Teslových tvrzení. Stavba elektrárny, obrovské dřevěné věže a pětapadesátitunové vodivé kopule však poměrně rychle vyčerpala původní investiční prostředky, což vedlo k chronickému nedostatku finančních prostředků. Komplikace ještě umocnil krach na burze v roce 1901, který zdvojnásobil náklady na stavební materiál a přiměl investory k úprku za finančním krytím.

Wardenclyffův tým svou věž během stavby několikrát vyzkoušel a výsledky byly velmi povzbudivé; projekt však brzy pohltil Teslovy osobní úspory a bylo stále jasnější, že nové investice nepřijdou. V roce 1905, kdy byly vyčerpány všechny praktické finanční možnosti, bylo od stavby upuštěno. Tesla k zániku projektu uvedl:

„Není to sen, je to prostý výkon vědecké elektrotechniky, jen drahý – slepý, slaboduchý, pochybující svět! […] Lidstvo ještě není natolik vyspělé, aby se ochotně nechalo vést bystrým pátracím smyslem objevitele. Ale kdo ví? Snad je v tomto našem současném světě lepší, když se revoluční myšlence nebo vynálezu místo pomoci a poplácávání brání a špatně se s ním zachází v jeho dospívání – nedostatkem prostředků, sobeckými zájmy, pedantstvím, hloupostí a nevědomostí; když se na něj útočí a dusí se; když prochází trpkými zkouškami a útrapami, bojem o obchodní existenci. Tak se nám dostává světla. Tak bylo všechno, co bylo v minulosti velké, zesměšňováno, odsuzováno, potíráno, potlačováno – jen aby se z tohoto boje vynořilo ještě mocněji, ještě triumfálněji.“

Demolice Teslovy věže. Wardenclyffe 1917. Foto: Wikimedia commons, CC-PD

Kdyby se Teslovy plány uskutečnily, byla by pilotní elektrárna jen první z mnoha. Takové „zvětšovací vysílací“ věže by už ve dvacátých letech 20. století rozesely po celé zeměkouli a nasytily by planetu bezplatnou elektřinou a bezdrátovou komunikací. Místo toho zůstal potenciál futuristického zařízení více než deset let nevyužit, až byla věž nakonec v roce 1917 zbourána.

Pád Wardenclyffe uvrhl geniálního vynálezce do hluboké deprese a finanční tísně a v následujících letech začali jeho kolegové vážně pochybovat o jeho duševní pohodě. Jeho výstřednosti byly stále přehnanější, což podtrhovala jeho tendence nosit domů zraněné holuby, které potkával při každodenních návštěvách parku, a pečovat o ně. Vyvinul se u něj také nepřirozený strach z bakterií, nutkavě si myl ruce a odmítal jíst jakékoli jídlo, které nebylo dezinfikováno vařením. Jeho mysl však zůstávala plná převratných myšlenek, jak dokázal, když v roce 1917 popsal technologii radaru, tedy téměř dvacet let předtím, než se stal skutečností. V roce 1928, ve svých dvaasedmdesáti letech, podal jeden ze svých posledních patentů; popisoval v něm důmyslný lehký létající stroj, který byl raným předchůdcem dnešních letadel s naklápěcími rotory s krátkým vzletem a přistáním (VSTOL), jako je V-22 Osprey.

Nikola Tesla odešel z tohoto světa v roce 1943, když sám v hotelovém pokoji utrpěl infarkt. Ačkoli si po celý život vedl četné deníky o svých experimentech a nápadech, byly notoricky známé svou vágností a nedostatkem technických detailů. V těchto nuancích se raději spoléhal na svou fotografickou paměť, a proto si většinu svých znalostí odnesl s sebou do hrobu. Některé moderní výzkumy a výpočty však podporují Teslovo tvrzení, že bezdrátová elektřina je nejen proveditelná, ale mohla být dokonce lepší alternativou k rozsáhlé a nákladné síti elektrických vedení, která dnes protkává celou zeměkouli.

Kdyby byl Wardenclyffe dokončen bez přerušení, Teslovi by se možná opět podařilo změnit běh dějin. Okamžitý přístup k elektřině, informacím, pirátským gramofonovým deskám a oplzlým fotografiím nahých floutků v síti TeslaNet by možná zahájil informační věk téměř o sto let dříve, než bylo plánováno, a učinil by dnešní svět skutečně zcela jiným. Možná se jednoho dne dočkáme budoucnosti, jakou si Tesla představoval, i když s určitým zpožděním.