Bizarní historie požíračů hříchů, lidí, kteří byli najímáni, aby doslova konzumovali prohřešky mrtvých.
Po stovky let si na britských ostrovech truchlící rodiny najímaly pojídače hříchů, aby „zkonzumovali“ nevyznané hříchy jejich blízkých tím, že snědí jídlo, které položili na hruď mrtvého.
Pohřby v 17., 18. a 19. století ve Walesu, Anglii a Skotsku měly někdy neobvyklého hosta. S rodinou přišel truchlit zchudlý cizinec, kterému se říkalo pojídač hříchů. Dělal však víc než to.
Pojídač hříchů tam byl proto, aby snědl hříchy zesnulého. Někdy to dělal tak, že jedl chléb, který zůstal na hrudi nebo na obličeji mrtvého. Jindy snědl jídlo, které bylo pouze podrženo nad mrtvým tělem.
Ve všech případech nedostávali jedlíci hříchů za svou službu téměř nic. A přestože „odstraňovali“ hříchy z mrtvých lidí – a brali je na sebe – byli všeobecně odsuzováni.
Kdo tedy byli tito požírači hříchu a co přesně měli za úkol?
Dlouhá a strašidelná tradice pojídačů hříchů
Nikdo přesně neví, kde a jak koncept požíračů hříchů vznikl. Jeho kořeny lze vystopovat až k oběti Ježíše Krista, k židovské tradici zjevování hříchů na koze nebo dokonce k šlechticům, kteří dávali chléb chudým výměnou za modlitby za zemřelé blízké.
Bez ohledu na své počátky se rituál pojídání hříchů začal šířit již v 17. století. Tehdy byli jedlíci hříchů často vyzýváni, aby vykonali svou podivnou službu.
Po úmrtí, často nečekaném, byli jedlíci hříchů svoláni do domu zesnulého. Tam rodina předala hříchožroutovi groš (dnes se rovná několika desítkám korun) a dovedla ho k mrtvole.
Zatímco rodina přihlížela, hříchožrout sbíral jídlo, které zůstalo na hrudi mrtvého. Věřilo se, že jídlo, obvykle chléb nebo pečivo, pohltilo nevyznané a přetrvávající hříchy zemřelého. Pojídač seděl na stoličce čelem ke dveřím a jedl jídlo, čímž na sebe vzal hříchy.
„Teď ti dávám úlevu a odpočinek, milý člověče,“ říkával hříšník. „Nechoď dolů po cestách ani na naše louky. A za tvůj klid dávám do zástavy svou vlastní duši. Amen.“
Rodina dotyčného pak často vyháněla hříšníka z domu klacky a přitom na něj křičela nadávky.
Proč se tedy vůbec někdo stal požíračem hříchu?
Kdo byli požírači hříchů?
Když v 19. století navštívila velšské hrabství Monmouthshire spisovatelka Catherine Sinclairová, všimla si, že se hříchožrouti účastní mnoha místních pohřbů. V roce 1838 napsala, že „všichni tito muži, kteří se pustili do tak odvážného činu, museli být nevěřící a zřejmě byli ochotni, podobně jako Ezau, prodat své prvorozenství za hromadu peněz“.
Kdo to tedy byli? Většinou to byli chudí, žebráci nebo alkoholici – lidé, kteří by za pár korun a jídlo udělali téměř cokoli. Za to se však stali společenskými vyděděnci.
„Požírač hříchů byl v okolí naprosto nenáviděn,“ vysvětlil jeden muž Cambrianské archeologické asociaci v roce 1852, „považován za pouhého vyvrhele – za člověka nenávratně ztraceného.“
Zchudlí a nesoucí tíhu hříchů ostatních byli nuceni žít osaměle. Vesničané se jim dokonce vyhýbali pohlédnout do očí. Hříšníci si také museli dávat pozor, protože jejich práce byla církví odsuzována.
Ne všichni však do této škatulky zapadali. Takzvaný „poslední“ požírač hříchů, Richard Munslow, údajně následoval tradici ze žalu. Byl to dobře situovaný farmář, který začal jíst hříchy poté, co mu zemřely tři děti.
Když Munslow v roce 1906 sám zemřel, vzal si tradici pojídání hříchů s sebou.
Pojídači hříchů a pohřební jídlo
Ačkoli poslední jedlík hříchů zemřel v roce 1906, praxe pojídání hříchů podtrhuje něco fascinujícího na lidských rituálech. Jídlo je dodnes důležitou součástí smutku.
Některé tradice se pojídání hříchů velmi podobají. Například v Číně se někdy přetrvávající hříchy nebo špatnosti zemřelého rituálně přenášejí do jídla, které pak jeho rodina konzumuje. A na počátku 20. století údajně rodiny v Bavorsku obložily zemřelého „mrtvolným koláčem“, který pak pozřel nejbližší příbuzný.
V jiných kulturách se jídlo do pohřbu začleňuje rafinovanějšími způsoby. V Itálii jedí truchlící koláčky ve tvaru kostí a orgánů, kterým se říká ossi di morti neboli kosti mrtvých. Němci často končí pohřeb pohřební hostinou (Leichenschmaus). Často se jí Zuckerkuchen neboli cukrový koláč.
Nakonec zůstává pojídání hříchů fascinující, zvláštní a překvapivě hlubokou tradicí. Vypovídá mnohé o tom, jak se lidé vyrovnávají se smrtí a posmrtným životem.
Jako takové je možná příhodné, že se poslednímu jedlíkovi hříchů, Richardu Munslowovi, dostalo sto let po jeho smrti trochu lásky a péče. V roce 2010 se místní obyvatelé Ratlinghope společnými silami zasloužili o obnovu jeho hrobu.
„Tento hrob je nyní ve vynikajícím stavu,“ prohlásil reverend Norman Morris, vikář města. Dodal ale že „nemám chuť obnovit rituál, který s ním byl spojen.“
Zdroje: Allthatsinteresting