Tajné společnosti už svým názvem vzbuzují zvědavost, fascinaci i nedůvěru. Když deník Washington Post zveřejnil zprávu, že soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia strávil své poslední hodiny ve společnosti členů tajného společenství pro elitní lovce, lidé se o této skupině okamžitě chtěli dozvědět více.
Zmíněné bratrstvo, Mezinárodní řád svatého Huberta, bylo založeno hrabětem Antonem von Sporckem v roce 1695 a původně mělo podle svých oficiálních internetových stránek sdružovat „největší šlechtické lovce 17. století, zejména v Čechách, Rakousku a zemích Rakousko-Uherské říše, kde vládli Habsburkové“. Poté, co organizace odmítla členství nacistům, zejména vojenskému vůdci Hermannu Göringovi, ji Hitler rozpustil, ale po druhé světové válce řád znovu vznikl a koncem 60. let 20. století byla založena jeho americká pobočka.
Řád je jen jednou z mnoha tajných organizací, které existují dodnes, ačkoli popularita těchto tajných klubů dosáhla vrcholu v 18. a 19. století. Tehdy mnohé z těchto spolků sloužily jako bezpečný prostor pro otevřený dialog o všem, od akademických po náboženské diskuse, vzdálený od omezujícího pohledu církve a státu.
Tyto společnosti byly inkubátory demokracie, moderní vědy a ekumenického náboženství. Samy si volily své vůdce a vypracovávaly ústavy, jimiž se řídila jejich činnost. Nebylo náhodou, že Voltaire, George Washington a Ben Franklin byli jejich aktivními členy. A stejně jako u dnešních radikálů propojených do sítí byla velká část jejich moci spjata s jejich schopností zůstat v anonymitě a udržet svou komunikaci v tajnosti.
Právě důraz na utajení vzbuzoval v exkluzivních klubech tolik nedůvěry. Již v roce 1880 se New York Times pozastavil nad tajnými společnostmi a zcela neodmítl teorii, že „zednářství vyvolalo občanskou válku a zprostilo viny prezidenta Johnsona a … spáchalo nebo zatajilo nesčetné zločiny“.
Mnozí náboženští představitelé pociťovali vůči tajným řádům přinejmenším rozpory. V roce 1887 napsal reverend T. De Witt Talmage své kázání o „morálním účinku svobodného zednářství, Podivného společenství, Rytířů práce, Řecké abecedy a jiných společenství“. Reverend, který uvedl, že má „stovky osobních přátel, kteří patří k řádům“, použil Přísloví 25, 9 – „nevyzrazuj tajemství druhému“ – aby své posluchače vyzval k otázce, zda by pro ně členství v tajné společnosti bylo pozitivním nebo negativním rozhodnutím. Mezitím ve stejném týdnu zaujal kardinál James Gibbons k tajným řádům rozhodnější stanovisko, když řekl, že nemají „žádnou omluvu pro svou existenci“.
Ve Spojených státech se koncem 19. století zvedla celonárodní vlna odporu proti tajným společnostem natolik, že jedna zainteresovaná skupina vytvořila každoroční „Konvent proti tajným společnostem“. V roce 1869 se účastníci celostátního sjezdu v Chicagu pustili do „světského tisku“. Tajemník organizace prohlásil, že tisk „tajné společnosti buď schvaluje, nebo je ignoruje“, zatímco „jen málo náboženských novin má dost odvahy, aby se postavily za Krista v opozici proti zednářství“. Do roku 1892 se však skupině, která považovala spolky za „zlo pro společnost a hrozbu pro naše občanské instituce“, nepodařilo „zajistit jim nic jiného než důrazné odsouzení“, jak to komentoval list Pittsburgh Dispatch.
Zatímco autor románu Da Vinciho kód Dan Brown a jeho současníci si posvítili na některé z větších tajných bratrských organizací, jako je Řád lebky a kostí, svobodní zednáři, rosikruciáni a ilumináti, existují ještě další, méně známé skupiny, které mají své vlastní poutavé příběhy. Zde jsou jen některé z nich:
The Improved Benevolent and Protective Order of Elks of the World (Zlepšený dobročinný a ochranný řád elfů světa).
V roce 1907 přinesl deník Seattle Republican zprávu o Řádu elfů a napsal, že „členové a důstojníci tvrdí, že jde o jednu z nejprosperujících tajných společností mezi Afroameričany v tomto městě“. Podle neziskové organizace African American Registry byl tento bratrský řád založen v Cincinnati ve státě Ohio v roce 1899 poté, co byli dva černoši odmítnuti přijmout do Beneloventského a ochranného řádu elfů světa, který je dodnes populární a navzdory vzneseným otázkám ohledně diskriminačních praktik nyní umožňuje, aby byl do jeho řad pozván každý americký občan starší 21 let, který věří v Boha.
Oba muži se rozhodli převzít jméno řádu a vytvořit kolem něj vlastní klub. Řád, který se formálně jmenoval Improved Benevolent and Protective Order of Elks of the World, byl kdysi považován za centrum černošské komunity. V době segregace byla lóže jedním z mála míst, kde se mohli černoši a černošky scházet, napsal list Pittsburgh Post-Gazette. V posledních letech však Post-Gazette poznamenal, že tajná organizace se snaží udržet si svůj význam. Přesto tajný spolek nadále sponzoruje vzdělávací stipendijní programy, letní tábory počítačové gramotnosti mládeže, přehlídky a také veřejně prospěšné aktivity po celém světě.
Velká oranžová lóže
Velká oranžová lóže, známá spíše jako „Oranžský řád“, dostala své jméno podle prince Viléma III. z Oranžska a byla založena po bitvě u Diamantu u malé vesnice v dnešním Severním Irsku zvané Loughgall. Jejím cílem bylo „chránit protestanty“, a proto v roce 1849 lord poručík Irska George William Frederick Villiers sklidil hněv dublinských novin Waterford News za podporu tohoto spolku. Noviny napsaly: „Lord Clarendon udržuje komunikaci s ilegální společností v Dublinu již více než deset dní. Velká oranžská lóže s tajnými znaky a hesly po celou tuto dobu s jeho excelencí intrikovala. Může se to zdát zvláštní, ale je to fakt…“
V té době byly tajné spolky v Irsku zakázány, protože prý jednaly „v antagonismu s „Ligou země“, irskou politickou organizací, jak vyplývá z irských oficiálních záznamů o statistice vystěhovalectví a kriminality.
Velká oranžová lóže existuje dodnes a má své kluby v Irsku i v dalších zemích po celém světě. Potenciální členové protestantského bratrstva neskládají slib, musí pouze potvrdit, že přijímají zásady reformace, a také věrnost své zemi. K otázce, zda jsou „protiřímskokatoličtí“, oficiální webové stránky uvádějí: „Oranžismus je spíše pozitivní než negativní silou. Chce prosazovat reformovanou víru založenou na neomylném Božím slově – Bibli. Oranžismus nepěstuje zášť ani nesnášenlivost. Odsuzování náboženské ideologie je namířeno proti církevní doktríně, nikoli proti jednotlivým stoupencům nebo členům.“
Nezávislý řád podivínů
Možná je třeba být členem altruistického a přátelského spolku známého jako Independent Order of Odd Fellows (Nezávislý řád podivínů), abychom s jistotou věděli, kdy tento klub vznikl, ale první písemná zmínka o řádu pochází z roku 1812, nicméně odkazuje na Jiřího IV.
Ještě předtím, než byl jmenován princem regentem Spojeného království, byl Jiří IV. členem svobodných zednářů, ale jak se vypráví, když chtěl, aby byl jeho příbuzný přijat do společnosti, aniž by musel podstoupit zdlouhavý proces zasvěcení, byla jeho žádost důrazně zamítnuta. Podle historie Nezávislého řádu podivínů, kterou v roce 1867 zveřejnil list Philadelphia Evening Telegraph, Jiří IV. řád opustil a prohlásil, že založí konkurenční klub. Na oficiálních internetových stránkách řádu se však uvádí, že počátky klubu sahají až do roku 1066.
Bez ohledu na to, jak vznikl, lze říci, že se králi jeho přání splnilo. Nezávislý řád podivínů existuje dodnes a do jeho řad se počítají i britští premiéři Winston Churchill a Stanley Baldwin. Odd Fellows (Podivíni), jak se sami nazývají, vycházejí z ideálů přátelství, lásky a pravdy. V lóžích řádu se nacházejí skuteční kostlivci, kteří jsou používáni při iniciaci, aby členům řádu připomínali jejich smrtelnost, uvedl v roce 2001 deník Washington Post.
Pythijští rytíři
Rytířský řád založil Justus H. Rathbone, vládní zaměstnanec ve Washingtonu, D.C., v roce 1864. Cítil morální potřebu organizace, která by praktikovala „bratrskou lásku“, což by dávalo smysl vzhledem k tomu, že země byla uprostřed občanské války. Název je odkazem na řeckou legendu o Damonovi a Pýthii, pythagorejský ideál přátelství. Všichni zakládající členové řádu pracovali v nějakém postavení pro vládu a byl to první bratrský řád, který byl založen zákonem Kongresu, píše se na oficiálních internetových stránkách řádu. Barvy rytířského řádu jsou modrá, žlutá a červená. Modrá znamená přátelství, žlutá dobročinnost a červená dobročinnost, napsal list North Carolina Evening Chronicle ve zvláštním vydání k 50. výročí založení klubu v roce 1914.
Rytíři Pythias jsou stále aktivní a jsou partnerem Boy Scouts of America, druhé organizace, která obdržela svou chartu od Kongresu Spojených států.
Starobylý řád lesníků
Starobylý řád lesníků, dnes známý jako „Foresters Friendly Society“, byl podle internetových stránek společnosti založen v roce 1834, i když pod trochu jiným názvem. Starobylý řád vznikl ještě předtím, než v Anglii začalo platit státní zdravotní pojištění, takže spolek nabízel svým členům z řad pracujících nemocenské dávky.
V roce 1874 americké a kanadské pobočky opustily Starobylý řád a založily Nezávislý řád lesníků. Kandidáti, kteří chtěli být do klubu přijati, museli „složit zkoušku u kompetentního lékaře, který je sám vázán svým spojením s řádem“, napsal v roce 1879 Boston Weekly Globe. Spolek dodnes poskytuje pojistky pro své členy, kteří se také věnují různým veřejně prospěšným činnostem.
Starobylý řád spojených dělníků
John Jordan Upchurch a 13 dalších lidí založili v roce 1868 v Meadville v Pensylvánii spolek Ancient Order of United Workmen, jehož cílem bylo zlepšit podmínky dělnické třídy. Stejně jako Foresters zřídil pro své členy ochranný systém. Zpočátku v případě úmrtí člena přispívali všichni bratři řádu rodině člena jedním dolarem. Tato částka byla nakonec omezena na 2 000 dolarů.
Starobylý řád sjednocených dělníků již neexistuje, ale jeho odkaz pokračuje, protože řád neúmyslně vytvořil nový druh pojištění, který ovlivní další bratrské skupiny, aby do svých stanov přidaly ustanovení o pojištění.
Vlastenecký řád Synové Ameriky
Vlastenecký řád Sons of America má podle svých oficiálních internetových stránek kořeny v počátcích americké republiky. Po vzoru The Sons of Liberty, Order of United Americans a Guards of Liberty se Patriotic Sons of America, který si později do názvu přidal slovo „Order“, stal na počátku 20. století jednou z „nejpokrokovějších, nejpopulárnějších, nejvlivnějších a také nejsilnějších vlasteneckých organizací“ ve Spojených státech, napsal v roce 1911 list Allentown Leader.
Jak moc pokrokový řád ve skutečnosti byl, je otázkou interpretace. V roce 1891 odmítli Synové Ameriky vypustit ze svých stanov slovo „běloch“, čímž zmařili návrh, který by umožnil přihlášení černochů. Dnes řád otevírá své členství „všem rodilým nebo naturalizovaným americkým občanům mužského pohlaví, starším 16 let, kteří věří ve svou zemi a její instituce, kteří si přejí zachovat svobodnou vládu a kteří chtějí podporovat bratrské cítění mezi Američany s cílem povznést zemi, aby se k nim připojili v jejich díle společenství a lásky“.
Molly Maguires
V 70. letech 19. století bylo v pensylvánských uhelných dolech zavražděno 24 předáků a dozorců. Podezřelý pachatel? Členové tajného spolku Molly Maguires, organizace irského původu, kterou do Spojených států přivedli irští přistěhovalci. Své jméno získala pravděpodobně proto, že její členové používali ženské oblečení jako převlek při údajném provádění nezákonných činů, k nimž patřilo také žhářství a vyhrožování smrtí. Skupinu nakonec rozkryl krtek nastrčený proslulou Pinkertonovou detektivní agenturou, kterou si najaly důlní společnosti, aby skupinu vyšetřila. V sérii trestních procesů bylo 20 Maguirovců odsouzeno k trestu smrti oběšením. Zdá se, že zanikl i Řád synů svatého Jiří, další tajná organizace, která byla založena v roce 1871 jako opozice proti Maguirovcům.
