Leif Erikson, první evropan který vkročil na americký kontinent

"Leif Erikson objevuje Ameriku", Hans Dahl (1849-1937). Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

Když Leif Erikson v 11. století „objevil“ Ameriku, do slavné cesty Kryštofa Kolumba zbývala ještě celá staletí – přesto tento vikingský objevitel dlouho zůstával ve stínu.

Kryštof Kolumbus se v posledních letech stává stále kontroverznější postavou. Diskuse o jeho „objevení“ Severní Ameriky musí počítat s brutálním vyvražďováním a špatným zacházením s původními obyvateli Ameriky, které následovalo. Navíc je stále více zřejmé, že Kolumbus ve skutečnosti na severoamerickou pevninu vůbec nevkročil. Důkazy však naznačují, že jiný evropský objevitel tak učinil mnohem dříve. Jmenoval se Leif Erikson.

Podle historických svědectví i archeologických nálezů objevených v 60. letech 20. století se dnes mnozí vědci domnívají, že vikingský objevitel Leif Erikson dosáhl Severní Ameriky kolem roku 1000 n. l. – což z něj možná činí prvního Evropana, který kdy vkročil do Nového světa. Kdo však byl Leif Erikson a skutečně „objevil“ Severní Ameriku 500 let před Kolumbem?

Kdo byl Leif Erikson?

Leif Erikson (psaný také staroseversky Leif Eriksson, Leif Ericson nebo Leifr Eiríksson) se pravděpodobně narodil na Islandu někdy v letech 970-980 n. l. Přezdívku „Leif Šťastlivec“ mu dal jeho otec, slavný objevitel Erik Rudý, který kolem roku 985 n. l. založil v Grónsku první vikingskou kolonii – poté, co byl z Islandu vypovězen za vraždu. V Grónsku se mladý Erikson setkal s bohatými zemědělci a náčelníky, kteří byli průkopníky v této nové zemi. Možná právě díky tomu se jednoho léta rozhodl přeplout Atlantik. Pravdou je, že historici tuto skutečnost – ani většinu Eriksonova života – s jistotou nepotvrdili.

Pochopit historii Vikingů jako celek totiž není snadný úkol. Většina informací, které historici o Leifu Eriksonovi shromáždili, pochází z Vinlandských ság ze 13. století, sbírky příběhů, které vyprávějí o Eriksonově dědictví, počínaje jeho otcem Erikem Rudým ve stejnojmenné sbírce Sága o Eriku Rudém. Na ni navazuje Sága o Gróňanech. Ani jeden z těchto dokumentů však není v žádném případě zcela faktografický. Tyto pololegendy jsou polohistorickými zprávami a potvrzují tvrzení, že Leif Erikson přistál v Americe stovky let před Kolumbem. To však neznamená, že tyto příběhy jsou zcela spolehlivými zdroji.

Kostel Hvalsey v Grónsku. Jeden z nejzachovalejších pozůstatků severského osídlení na ostrově. Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

Koneckonců tato vyprávění byla sepsána více než 200 let poté, co se události staly. Dokumenty však naznačují, že k těmto událostem skutečně došlo. Pravděpodobně byly zmíněny v příbězích, které se předávaly ústně, a s největší pravděpodobností se týkaly skutečných osob a skutečných událostí. Snad nejpádnějším důkazem je, že v 60. letech 20. století byly v L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu objeveny archeologické pozůstatky severské osady. Tyto pozůstatky se nacházely přesně v místech, kde se podle vyprávění Vikingové usadili. Dlouho předtím, než se tyto důkazy objevily, však byly jedinými dokumenty o dobrodružstvích Leifa Eriksona ságy o jeho cestách.

Sága o Gróňanech a Eriksonova cesta do Severní Ameriky.

O Eriksonově příchodu do Severní Ameriky existují dvě různá vyprávění. Jedna z nich, popsaná v Sáze o Eriku Rudém, tvrdí, že Eriksona při plavbě z Norska domů v Atlantiku smetl vítr z kurzu a že náhodou přistál u amerických břehů. Sága o Gróňanech mezitím vysvětluje, že vikingská plavba do Severní Ameriky nebyla omylem. Jak se vypráví, Erikson se o neprobádaném kontinentu dozvěděl od islandského obchodníka Bjarniho Herjólfssona, který na něj narazil o deset let dříve, když si špatně spočítal cestu do Grónska.

Herjólfsson však nikdy nevystoupil, což Eriksonovi poskytlo hypotetickou šanci stát se prvním Evropanem, který dosáhl Severní Ameriky. Ve vyprávění Sága o Gróňanech Erikson koupil Herjólfssonovu loď, zorganizoval 35člennou posádku a úspěšně se vydal po stopách obchodníka. Po překonání Atlantiku posádka narazila na kus země pokrytý kamením, který příznačně pojmenovala Helluland neboli „Země kamenných desek“, což byl pravděpodobně Labrador nebo Baffinův ostrov.

Mapa Skálholtu, kterou vytvořil islandský učitel Sigurd Stefansson v roce 1570. Popis Greenlands od Bjørna Jonsena ze Skarsaa na Islandu z roku 1669, latinsky Theodor Thorlac. Poznámka: Helleland (‚Kamenná země‘ = Baffinův ostrov). Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

Poté přistáli v zalesněné oblasti, kterou pojmenovali Markland neboli „Lesní země“, což byl pravděpodobně Labrador, a nakonec si zřídili základnu v Leifsbúdiru neboli „Leifových budkách“, což bylo pravděpodobně někde na severním cípu Newfoundlandu. Skupina Vikingů se prý vydala na jih, kde narazila na vzrušující místo plné dřeva a vinné révy. Zde pojmenovali zemi „Vinland“ neboli Země vína. Erikson a jeho muži zde údajně strávili celou zimu, užívali si počasí, zkoumali louky a hodovali na lososech a hroznech. Sága končí ve chvíli, kdy se Vikingové vracejí do Grónska – se dřevem a hrozny na zádech.

Podle Ságy o Gróňanech se Erikson do Nového světa nikdy nevrátil. Možná proto, že Eriksonův bratr Thorvald byl později zabit během další vikingské výpravy do Vinlandu poté, co došlo k potyčce mezi Seveřany a domorodým obyvatelstvem. O pozdějším životě Leifa Eriksona se toho s jistotou ví jen málo, ačkoli poslední písemné zmínky o něm pocházejí z roku 1019 n. l., přičemž jeho postavení náčelníka přešlo v roce 1025 n. l. na jeho syna. Mezitím Sága o Eriku Rudém líčí údajný objev Leifa Eriksona jiným způsobem.

Kdy Leif Erikson objevil Ameriku podle ságy o Eriku Rudém a archeologických nálezů

Tato sága je v rozporu s velkou částí Ságy o Gróňanech, především tím, že místo Leifsbúdira jmenuje Straumfjordr neboli „Brod proudů“. Je možné, že je to proto, že Sága o Eriku Rudém byla záměrně napsána tak, aby minimalizovala přínos Leifa Eriksona ve prospěch jeho švagrové Gudrid a jejího manžela Karlsefniho. Tato dvojice je v celé sáze prezentována jako vůdčí osobnost objevování Nového světa na jediné výpravě do Vinlandu. Někteří tuto alternativní verzi připisují hnutí 13. století, které upřednostňovalo kanonizaci biskupa Björna Gilssona, který byl přímým potomkem tohoto páru.

Píše se, že manželé založili na Straumfjordru dočasné středisko, kde žilo 70 až 90 lidí. Předpokládá se, že tento základní tábor sloužil k rozmístění dalších výprav do jiných oblastí za účelem sběru dřeva, hroznů, kožešin a jakýchkoli dalších cenných nebo funkčních materiálů, které se měly přivézt domů do Grónska. Bez ohledu na to, zda se středisko jmenovalo Straumfjordr nebo Leifsbúdir, se nicméně předpokládalo, že se nacházelo na severním cípu Nového Foundlandu, kde byly v 60. letech 20. století norským badatelem Helge Ingstadem, jeho ženou a týmem archeologů objeveny archeologické pozůstatky severské osady. Součástí osady bylo osm budov, například chýše a náčelnické síně.

Obraz Jense Erika Carla Rasmussena z 19. století „Léto na grónském pobřeží kolem roku 1000“ zobrazuje, jak asi žil Leif Erikson a jeho muži v době, kdy pobývali v Severní Americe. Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

Podle organizace Ancient Origins odhalil další objev učiněný na tomto místě malou kapli zasvěcenou Eriksonově matce Thjodhildě. Byla dostatečně velká, aby se do ní vešlo 20 až 30 lidí. Při vykopávkách bylo objeveno také 144 koster. Většina ostatků naznačovala, že se jednalo o vysoké a silné lidi, což byl další důkaz, že se mohlo jednat o Skandinávce. Podle BBC vikingské osídlení skutečně důkladně odpovídalo popisům Vinlandu, které předal Erikson. Tyto nálezy slouží jako pádný vědecký důkaz, že oba příběhy měly alespoň zdánlivě historické kořeny. Dnes je osada zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Navzdory těmto důkazům se Kryštof Kolumbus pevně usadil v hlavním proudu historie jako představitel evropského objevování a následné kolonizace Severní Ameriky. Naproti tomu okamžik, kdy Leif Erikson objevil Ameriku, zůstal ve stínu. Jak se to ale stalo?

Stránka z rukopisu Ságy o Eriku Rudém ze 13. století. Od Ságy o Gróňanech se podstatně liší. Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

Den Kryštofa Kolumba a Den Leifa Eriksona

V roce 1907 se Colorado stalo prvním státem, který oficiálně uznal Kolumbův den. O několik let později ho následovalo 15 států. V roce 1971 se stal Kolumbův den federálním svátkem.Výročí, kdy Leif Erikson objevil Ameriku, se připomíná výklenkovým svátkem vždy 9. října. V roce 1954 byl tento den vyhlášen celostátním svátkem. Vzhledem k velmi kontroverzní povaze Kolumbova dne se snaha slavit místo něj Den Leifa Eriksona stala svým způsobem alternativou pro ty, kterým je z oslav Kolumba lehce nevolno. Stojí však za zmínku, že Vikingové možná neměli dobré vztahy s domorodým obyvatelstvem, se kterým se setkali – zejména s ohledem na příběh Eriksonova bratra, který byl zabit v bitvě proti nim.

Podle National Geographic v době, kdy Američané italského původu slavili 400. výročí Kolumbova objevení v roce 1892, ovládly Ameriku protiimigrační nálady a paranoia kolem katolické církve. Profesorka historie na irské Národní univerzitě a autorka knihy Objevování vikingské Ameriky JoAnne Manciniová uvedla, že Američané, „kteří nebyli katolíky, byli v 19. století skutečně paranoidní vůči katolické církvi“. V důsledku toho se rozšířily konspirační teorie, že Vatikán mohl aktivně potlačovat Eriksonovy úspěchy.

Proto „myšlenka, že by mohl existovat příběh, kdy první Evropané v Americe nejsou Jihoevropané“, byla v této době stále populárnější, protože skandinávští přistěhovalci prosazovali svůj vlastní příběh. Ale vyprávění o Kolumbově objevu se přesto podařilo předstihnout vyprávění o Leifu Eriksonovi, domnívá se Mancini, a to díky dlouholeté tradici italských lobbistů a představě, že Kolumbus mohl inspirovat větší migraci Evropanů do Ameriky než Erikson.

Obraz Henrietty Elizabeth Marshallové z roku 1876 zobrazující vylodění Vikingů v Severní Americe. Foto: Wikimedia Commons, CC-PD

„Pokud se zamyslíte nad následnou historií evropského dobývání Ameriky, ta pochází od Kolumba, nikoliv od Leifa Eriksona,“ upřesnil Mancini. „Je zajímavé, že Vikingové dokázali překonat Atlantik, ale… Kolumbus měl z dlouhodobého hlediska větší vliv.“

Za současného stavu tento souboj národností a kulturní hrdosti prakticky ustal ve prospěch naléhavější bitvy – zda vymýtit svátek, který oslavuje kolonizaci, ve prospěch svátku, který uznává osud původních obyvatel Ameriky. Některé státy se proto rozhodly přejmenovat Kolumbův den místo něj na oslavu původních obyvatel, například Jižní Dakota, Minnesota, Vermont, Severní Karolína a Oregon. Nové Mexiko nedávno přijalo zákon, který oficiálně uznává Den původních obyvatel místo Kolumbova dne. A na Havaji se slaví Den objevitelů – na počest polynéských zakladatelů.

S tím, jak se vyvíjí etnické složení americké kultury, se vyvíjí i diskuse o tom, jak si připomínat minulost země.