29. května 1953 stanuli Edmund Hillary, 33letý včelař z Nového Zélandu, a jeho průvodce Tenzing Norgay, původem z Nepálu, poprvé v historii na vrcholu Everestu. Dvojice se objala, pořídila několik průkazných fotografií a zahrabala obětiny do sněhu. Prozkoumali také oblast a hledali stopy po Georgi Mallorym a Andrew Irvinovi, dvou horolezcích, kteří zmizeli v roce 1924. Když se při sestupu do tábora setkali s horolezeckým kolegou Georgem Lowem, Hillary o svém úspěchu drze informoval: „No, Georgi, sundali jsme toho bastarda.“
Zdolání 8848 metrů vysokého monolitu nakonec Hillarymu vyneslo rytířský titul a Tenzingovi britskou Georgeovu medaili za odvahu. Hillary později napsal: „Když jsme v roce 1953 vylezli na Everest, opravdu jsem věřil, že příběh skončil.“ Opravdu se s Tenzigem o expedici ve vzájemných rozhovorech nikdy nevrátili a ani jeden z nich se o výstup znovu nepokusil.
To ovšem neznamená, že to neudělali jiní. Po smrti sira Edmunda Hillaryho, který zemřel 11. ledna 2008 ve věku 88 let, si připomínáme hranice, které s Tenzingem otevřeli, a více než 3 500 horolezců, kteří se od té doby na nejvyšší horu světa vydali.
Jedním z nich je i průvodce Everestem Dave Hahn z Taosu v Novém Mexiku. Šestačtyřicetiletý Hahn se do historie Everestu zapsal devíti výstupy na vrchol, což je rekord mezi západními horolezci, o který se dělí s jedním dalším horolezcem. (Sám skromně přiznává, že devět výstupů je ve srovnání se světovým rekordem 17 výstupů Apa Šerpy bledší). Vedl také expedici z roku 2006, při níž se mistr světa ve freeskiingu Kit DesLauriers stal prvním lyžařem, který sjel na lyžích všech sedm vrcholů.
Vrcholem Hahnovy kariéry byl rok 1999, kdy jeho americká expedice nalezla tělo George Malloryho. Na film zachytil okamžik, kdy tým otočil visačku na oblečení s nápisem „G. Mallory“, a popsal tento zážitek jako „okamžik, kterému se máloco vyrovná“. O výstupu na Everest Hahn říká: „Jde o to, abychom si zblízka prohlédli nebo ocenili to, co dokázali jiní – o to, abychom prožili historii.“
Průkopnické výstupy
Mount Everest byl jako nejvyšší hora světa kartograficky poprvé označen v roce 1856 a britští armádní důstojníci začali o možnosti výstupu na něj diskutovat v 90. letech 19. století. Královská geografická společnost a Alpský klub uskutečnily první expedici v roce 1921. Následovalo dalších šest neúspěšných britských pokusů o výstup severní cestou, přičemž se předpokládá, že horolezci Mallory a Irvine skončili jen těsně před vrcholem. Druhá světová válka tyto pokusy zastavila, a když si v roce 1950 Tibet uzurpovala Čína, severní přístup se stal nepřístupným.
Britové dostali od Nepálu povolení prozkoumat jižní cestu v rámci expedice v roce 1951, která posloužila Edmundu Hillarymu jako úvod do této oblasti. O rok později se o výstup pokusil Tenzing Norgay, tehdy jeden z nejzkušenějších šerpů, se Švýcary. Hillary a Tenzing spojili své síly, když byli oba získáni pro expedici sponzorovanou Královskou geografickou společností a Alpským klubem. Oba se navzájem vyhlédli pro pokus o výstup na vrchol a dosáhli historického prvovýstupu.
Na jedné z fotografií, které Hillary pořídil na vrcholu v květnu 1953, Tenzing mává cepínem s vlajkami OSN, Velké Británie, Indie a Nepálu. Toto gesto nastavilo laťku pro ostatní země. V letech 1956, 1960, 1963 a 1965 vystoupily na vrchol švýcarské, čínské, americké a indické týmy.
Další výzvou bylo vytyčení nových cest. Všichni kromě Číňanů, kteří vystoupili severní cestou, se drželi převážně britské cesty po jihovýchodním hřebeni. V období od 60. do 80. let 20. století však byly zdolány impozantní západní hřeben, jihozápadní stěna a východní stěna Everestu.
Ostatní pokračovali v rozšiřování definice toho, co je na Everestu možné. Japonská horolezkyně Tabei Junko se v květnu 1975 stala první ženou, která vystoupila na Everest, a to za podpory čistě ženské (kromě šerpů) expedice.
Další horolezci hledali výzvy v horolezeckých technikách. Dne 8. května 1978 vystoupili na Everest bez přídavného kyslíku Ital Reinhold Messner a jeho rakouský partner Peter Habeler. V závěrečném úseku se plahočili rychlostí 325 metrů za hodinu a překonali 54 let starý rekord bez kyslíku, který činil 8 572 metrů. Messner pokračoval v roce 1980 v prvním sólovém výstupu na horu, který ho, jak sám popsal, „fyzicky vyčerpal“.
Také Messnerovi následovníci používali Everest jako testovací terén svých limitů. V roce 1980 dokončil první zimní výstup polský tým a v roce 1986 překonali dva švýcarští horolezci – Jean Troillet a Erhard Loretan – rekordní časy, když severní stěnu zdolali za 41,5 hodiny a sestoupili za 4,5 hodiny. O dva roky později sletěl z vrcholu s padákem francouzský horolezec Jean-Marc Boivin. Američan Erik Weihenmayer, který je nevidomý, se v roce 2001 vzepřel vlastní fyziologické výzvě a vystoupil na vrchol.
Dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci – Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Jozef Psotka však při sestupu z Jižního sedla zahynul. Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonalim.
Komercializace Everestu
Počet výstupů na Everest vzrostl z 200 v roce 1988 na 1 200 v roce 2003. Běžnými se staly vícenásobné výstupy denně a v květnu 2001 bylo zaznamenáno, že se to během jediného dne podařilo téměř 90 lidem. Rostoucí počet výstupů dráždí tradicionalisty. Dokonce i Hillary pohrdal zjevnou banalizací tohoto snažení během oslav 50. výročí svého výstupu v roce 2003, kdy byl svědkem toho, jak stovky takzvaných horolezců popíjejí v základním táboře.
Debatu o komerčnosti rozvířila i vysoce medializovaná katastrofa v roce 1996, kdy několik týmů sestoupilo v trýznivé bouři. Osm mužů zahynulo a horolezec Jon Krakauer přežil a v roce 1997 napsal bestseller Into Thin Air (Do tenkého vzduchu), v němž zveřejnil, že někteří bohatí amatérští horolezci zaplatili za účast až 65 000 dolarů, čímž vystavili vážnému nebezpečí sebe i své průvodce.
Hillary jednou poznamenal: „Je mi líto dnešních horolezců, kteří se snaží najít na horách něco nového a zajímavého, něco, čím by si získali pozornost veřejnosti i respekt svých kolegů. Nahoru a dolů z hory za 24 hodin, závod na vrchol – co vymyslí příště?“
Zkouška na věky věků
Historie Everestu jako by dokazovala, že dokud existuje nějaká hrana, najdou se lidé, kteří na ní chtějí žít, a to jak způsobem, který před nimi vytyčili jiní, tak i způsobem, který tento zážitek nově definuje.
Například Hahn říká „Člověk by si myslel, že už jsem si z Everestu odnesl dost, ale není tomu tak. Ještě jsem neskončil s tím, co mě má naučit.“ Pak je tu DesLauriers. To, co se jiným může zdát jako senzace, je pro něj přirozené: „Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych ‚dělal něco nového‘. Prostě mě baví sjíždět hory, na které vylezu.“ Vždycky se mu to líbilo. Ať tak či onak, jejich pokusy a jejich příběhy svědčí o tom, že Everest zůstává důstojným soupeřem.