17. prosince 1944 vyslala japonská armáda na Filipíny třiadvacetiletého vojáka Hiró Onodu, aby se připojil k brigádě Sugi. Byl umístěn na malém ostrově Lubang, přibližně sedmdesát pět kilometrů jihozápadně od Manily na Filipínách, a jeho rozkazem bylo vést posádku v Lubang v partyzánské válce.
Když Onoda odjížděl, aby zahájil svou misi, velitel jeho divize mu řekl: „Máte absolutně zakázáno zemřít vlastní rukou. Může to trvat tři roky, může to trvat pět let, ale ať se stane cokoli, vrátíme se pro tebe. Do té doby, dokud budeš mít jednoho vojáka, máš ho dál vést. Možná se budeš muset živit kokosovými ořechy. V takovém případě žijte na kokosových ořeších! V žádném případě se nesmíš vzdát života dobrovolně.“ Ukázalo se, že Onoda byl výjimečně dobrý v plnění rozkazů, a trvalo 29 let, než konečně složil zbraně a vzdal se.
Konec války
V únoru 1945, jen pár měsíců poté, co Onoda dorazil na Lubang, zaútočila spojenecká vojska na ostrov a rychle překonala jeho obranu. Když se Spojenci přesunuli do vnitrozemí, Onoda a ostatní partyzáni se rozdělili do skupin a ustoupili do husté džungle. Onodovu skupinu tvořil on sám a tři další muži: Desátník Šóiči Šimada, vojín Kinšiči Kozuka a vojín Júiči Akacu. Přežívali díky přídělu rýže, kokosovým ořechům a zeleným banánům z džungle a občasnému zabití některé z krav místních obyvatel kvůli masu.
Právě po zabití jedné z těchto krav našel jeden z vojáků o několik měsíců později vzkaz. Byl to leták, který tu zanechal jeden z místních obyvatel, a stálo na něm: „Válka skončila 15. srpna. Sestupte z hor!“ Japonští partyzánští vojáci si lístek důkladně prohlédli a usoudili, že jde o spojenecký propagandistický trik, který je má vylákat z úkrytu. Nebyl to jediný vzkaz, se kterým se setkali. V průběhu let byly z letadel shazovány letáky, zanechávány noviny a dopisy od příbuzných s fotografiemi. Každý pokus považovali vojáci za chytrý podvod zkonstruovaný Spojenci.
Onoda a jeho muži žili léta v džungli, občas se zapojovali do potyček a prováděli sabotáže v rámci své partyzánské činnosti. Trápilo je horko džungle, neustálý déšť, krysy, hmyz a občas i ozbrojené pátrací oddíly. Všechny vesničany, které spatřili, považovali za špióny a napadali je, a v průběhu let byla řada lidí zběhlými vojáky zraněna nebo zabita.
V září 1949, více než čtyři roky poté, co se čtveřice mužů ukryla, se jeden z Onodových spolubojovníků rozhodl, že už toho má dost. Aniž by ostatním řekl jediné slovo, vojín Akatsu se jednoho dne vytratil a Sugiho brigáda se zmenšila na tři muže. Někdy v roce 1950 našli Akatsuův vzkaz, který ostatním sděloval, že ho při odchodu z džungle přivítali spřátelení vojáci. Zbývajícím mužům bylo jasné, že Akatsu byl k práci pro nepřítele donucen a nelze mu věřit. Pokračovali v partyzánských útocích, ale už opatrněji.
O tři roky později, v roce 1953, byl desátník Šimada při přestřelce s několika rybáři postřelen do nohy. Onoda a Kozuka mu pomohli zpět do džungle a bez jakéhokoli zdravotnického materiálu ho několik měsíců ošetřovali. Přestože se Šimada uzdravil, začal být skleslý. Asi o rok později se muži na pláži u Gontinu střetli s pátrací skupinou a Šimada byl v následné potyčce smrtelně zraněn. Bylo mu 40 let.
Devatenáct let pokračovali Onoda a Kozuka ve společné partyzánské činnosti a žili v husté džungli v provizorních přístřešcích. Každou chvíli zabili další krávu na maso, což znepokojilo vesničany a přimělo armádu k dalšímu neúspěšnému pátrání po mužích. Dva zbývající vojáci byli přesvědčeni, že japonská armáda nakonec ostrov od Spojenců získá zpět a že jejich partyzánská taktika se v tomto úsilí ukáže jako neocenitelná.
Devatenáct let po Šimadově smrti, v říjnu 1972, se Onoda a Kozuka vyplížili z džungle, aby spálili rýži, kterou nasbírali zemědělci, a pokusili se tak sabotovat „nepřátelské“ zásoby potravin. Filipínská policejní hlídka je spatřila a dvakrát vystřelila. 51letý Kozuka byl zabit, čímž skončilo jeho 27 let trvající skrývání. Onoda uprchl zpět do džungle, nyní osamocen ve své misi.
Zpráva o Kozukově smrti se rychle rozšířila do Japonska. Došlo se k závěru, že když Kozuka přežil všechny ty roky, pak je pravděpodobné, že poručík Onoda je stále naživu, ačkoli byl asi před třinácti lety prohlášen za mrtvého. Byly vyslány další pátrací skupiny, aby ho našly, avšak on jim pokaždé úspěšně unikl.
Student na stopě
Ale v únoru 1974, poté, co byl Onoda rok a půl sám v džungli, se ho podařilo vypátrat japonskému vysokoškolskému studentovi jménem Norio Suzuki.
Když Suzuki opustil Japonsko, řekl svým přátelům, že „se chystá hledat poručíka Onodu, pandu a odporného sněhuláka, a to v tomto pořadí“. Onoda a Suzuki se rychle spřátelili. Suzuki se ho snažil přesvědčit, že válka už dávno skončila, ale Onoda mu vysvětlil, že se nevzdá, dokud mu to jeho velitel nenařídí. Suzuki pořídil jejich společné fotografie a přesvědčil Onodu, aby se s ním asi za dva týdny znovu setkal na předem dohodnutém místě.
Když Onoda přišel na místo setkání, čekal tam na něj vzkaz od Suzukiho. Suzuki se vrátil na ostrov s Onodovým někdejším nadřízeným, majorem Tanigučim. Když se Onoda vrátil na schůzku se Suzukim a svým bývalým velitelem, dorazil v tom, co mu zbylo z uniformy, za pasem měl meč a u sebe stále funkční pušku Arisaka, 500 nábojů a několik ručních granátů. Major Taniguči, který už dávno odešel z armády a stal se knihkupcem, přečetl nahlas rozkazy: Japonsko prohrálo válku a veškerá bojová činnost musí být okamžitě ukončena. Po chvíli tichého hněvu Onoda stáhl závěr své pušky a vybil náboje, pak si sundal batoh a pušku položil přes něj. Když mu skutečnost došla, otevřeně se rozplakal.
Do doby, kdy se v roce 1974 oficiálně vzdal filipínskému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi, strávil Onoda dvacet devět ze svých dvaapadesáti let ukrytý v džungli, kde bojoval ve válce, která pro zbytek světa už dávno skončila. On a jeho partyzáni zbytečně zabili asi třicet lidí a dalších asi sto zranili. Činili tak však v přesvědčení, že jsou ve válce, a proto mu prezident Marcos udělil plnou milost za zločiny, kterých se dopustil, když se skrýval.
V Japonsku se dočkal hrdinského přijetí, ale zjistil, že se nedokáže přizpůsobit tamnímu modernímu životu. Za dvacet devět let strávených na Lubangu dostal od japonské vlády zpětně zaplaceno, ale bylo to jen velmi málo. Svůj příběh zaznamenal jako memoáry s názvem No Surrender: Poté se přestěhoval do Brazílie, kde se věnoval klidnému životu a chovu dobytka na ranči.
V květnu 1996 se Hiroo Onoda vrátil do Lubangu a věnoval tamní škole 10 000 dolarů. Poté se oženil s Japonkou a oba se přestěhovali zpět do Japonska, kde vedli dětský tábor v přírodě, kde se Onoda mohl podělit o to, co se naučil o přežití díky vynalézavosti a důvtipu.
Hoiró Onoda zemřel 16. ledna 2014 ve věku 91 let.
Zdroje: Wikipedia, History, BBC