Deset mýtů o pandemii španělské chřipky v roce 1918

Pandemie je děsivé slovo. Ale svět už pandemie zažil, a to i horší. Vzpomeňme na pandemii chřipky v roce 1918, často mylně označovanou jako „španělská chřipka“. Mylné představy o ní mohou podněcovat neopodstatněné obavy z COVID-19 a nyní je obzvláště vhodná doba je napravit.

Předpokládá se, že během pandemie v roce 1918 zemřelo 50 až 100 milionů lidí, což představuje až 5 % světové populace. Nakaženo bylo půl miliardy lidí.

Obzvláště pozoruhodné bylo, že chřipka z roku 1918 si vybírala životy jinak zdravých mladých dospělých, na rozdíl od dětí a starších lidí, kteří obvykle trpí nejvíce. Někteří ji označují za největší pandemii v dějinách.

Chřipková pandemie z roku 1918 byla v minulém století pravidelným předmětem spekulací. Historici a vědci předložili řadu hypotéz o jejím původu, šíření a následcích. V důsledku toho si o ní mnozí z nás uchovávají mylné představy.

Poopravením těchto 10 mýtů můžeme lépe pochopit, co se vlastně stalo, a naučit se, jak podobným katastrofám v budoucnu předcházet a zmírňovat je.

 

1. Pandemie vznikla ve Španělsku

Nikdo nevěří, že takzvaná „španělská chřipka“ vznikla ve Španělsku.

Tuto přezdívku pandemie pravděpodobně získala kvůli první světové válce, která byla v té době v plném proudu. Hlavní země zapojené do války se snažily nepovzbudit své nepřátele, takže zprávy o rozsahu chřipky byly potlačovány v Německu, Rakousku, Francii, Spojeném království a USA. Naproti tomu neutrální Španělsko nemělo potřebu chřipku tajit. Vznikl tak falešný dojem, že Španělsko nese hlavní tíhu nemoci.

Ve skutečnosti se o geografickém původu chřipky dodnes vedou diskuse, i když se objevují hypotézy o východní Asii, Evropě a dokonce i o Kansasu.

 

2. Pandemie byla dílem „superviru“.

Chřipka z roku 1918 se rychle šířila a jen během prvních šesti měsíců zabila 25 milionů lidí. To vedlo některé lidi k obavám z konce lidstva a dlouho živilo domněnku, že tento kmen chřipky byl obzvláště smrtící.

Novější studie však naznačují, že samotný virus, ačkoli byl smrtelnější než jiné kmeny, se nijak zásadně nelišil od těch, které způsobily epidemie v jiných letech.

Vysokou úmrtnost lze do značné míry přičíst přeplněnosti vojenských táborů a městského prostředí, stejně jako špatné výživě a hygienickým podmínkám, které během války trpěly. Nyní se předpokládá, že mnoho úmrtí bylo způsobeno rozvojem bakteriálních pneumonií v plicích oslabených chřipkou.

3. První vlna pandemie byla nejsmrtelnější

Ve skutečnosti byla počáteční vlna úmrtí na pandemii v první polovině roku 1918 poměrně nízká.

Právě ve druhé vlně, od října do prosince téhož roku, byla zaznamenána nejvyšší úmrtnost. Třetí vlna na jaře 1919 byla smrtelnější než první, ale méně smrtelná než druhá.

Vědci se nyní domnívají, že výrazný nárůst počtu úmrtí ve druhé vlně byl způsoben podmínkami, které napomohly šíření smrtelnějšího kmene. Lidé s lehčími případy zůstávali doma, ale lidé s těžkými případy se často tísnili v nemocnicích a táborech, což zvyšovalo přenos smrtelnější formy viru.

4. Virus zabíjel většinu lidí, kteří se jím nakazili.

Ve skutečnosti naprostá většina lidí, kteří se chřipkou v roce 1918 nakazili, přežila. Celostátní úmrtnost nakažených zpravidla nepřesáhla 20 %.

Míra úmrtnosti se však mezi jednotlivými skupinami lišila. V USA byla úmrtnost obzvláště vysoká mezi indiánským obyvatelstvem, což bylo možná způsobeno nižší mírou expozice minulým kmenům chřipky. V některých případech byly vyhlazeny celé indiánské komunity.

Samozřejmě, že i dvacetiprocentní úmrtnost výrazně převyšuje typickou chřipku, která zabíjí méně než jedno procento nakažených.

 

5. Tehdejší léčba měla na nemoc jen malý vliv

Během chřipky v roce 1918 nebyly k dispozici žádné specifické antivirové terapie. To do značné míry platí i dnes, kdy se většina lékařské péče při chřipce zaměřuje spíše na podporu pacientů, než na jejich vyléčení.

Jedna z hypotéz naznačuje, že mnoho úmrtí na chřipku by ve skutečnosti mohlo být přičítáno otravě aspirinem. Lékařské autority v té době doporučovaly velké dávky aspirinu až 30 gramů denně. Dnes se za maximální bezpečnou denní dávku považují asi čtyři gramy. Velké dávky aspirinu mohou vést k mnoha příznakům španělské chřipky, včetně krvácení.

Zdá se však, že na některých místech světa, kde nebyl aspirin tak snadno dostupný, byla úmrtnost stejně vysoká, takže debata pokračuje.

 

6. Zprávám dne dominovala pandemie

Zdravotníci, strážci zákona a politici měli důvod bagatelizovat závažnost chřipky z roku 1918, což mělo za následek menší pokrytí v tisku. Kromě obav, že by plné zveřejnění informací mohlo v době války dodat odvahu nepřátelům, chtěli zachovat veřejný pořádek a zabránit panice.

Úředníci však reagovali. Na vrcholu pandemie byla v mnoha městech zavedena karanténa. Některá města byla nucena omezit základní služby včetně policie a hasičů.

 

7. Pandemie změnila průběh první světové války

Je nepravděpodobné, že by chřipka změnila výsledek první světové války, protože bojovníci na obou stranách bojiště byli postiženi relativně stejně.

Není však pochyb o tom, že válka zásadně ovlivnila průběh pandemie. Soustředění milionů vojáků vytvořilo ideální podmínky pro rozvoj agresivnějších kmenů viru a jeho šíření po celém světě.

 

8. Pandemii ukončilo rozsáhlé očkování

Očkování proti chřipce, jak ho známe dnes, se v roce 1918 neprovádělo, a nehrálo tedy při ukončení pandemie žádnou roli.

Určitou ochranu mohlo poskytnout vystavení předchozím kmenům chřipky. Například vojáci, kteří sloužili v armádě již řadu let, trpěli nižší mírou úmrtnosti než nováčci.

Kromě toho se rychle mutující virus pravděpodobně časem vyvinul v méně smrtící kmeny. To předpovídají modely přírodního výběru. Protože vysoce smrtelné kmeny rychle zabíjejí svého hostitele, nemohou se šířit tak snadno jako méně smrtelné kmeny.

9. Geny viru nebyly nikdy sekvenovány.

V roce 2005 vědci oznámili, že se jim podařilo určit sekvenci genů chřipkového viru z roku 1918. Virus byl získán z těla oběti chřipky pohřbené v permafrostu na Aljašce a také ze vzorků amerických vojáků, kteří v té době onemocněli.

O dva roky později bylo zjištěno, že opice nakažené tímto virem vykazují příznaky pozorované během pandemie. Studie naznačují, že opice zemřely, když jejich imunitní systém přehnaně reagoval na virus, takzvanou „cytokinovou bouří“. Vědci se nyní domnívají, že podobná přehnaná reakce imunitního systému přispěla k vysoké úmrtnosti jinak zdravých mladých lidí v roce 1918.

10. Svět dnes není o nic lépe připraven než v roce 1918.

Těžké chřipkové epidemie se obvykle objevují každých několik desetiletí a ta poslední právě probíhá.

Vědci dnes vědí více o tom, jak izolovat a zvládnout velké množství nemocných a umírajících pacientů, a lékaři mohou předepisovat antibiotika, která v roce 1918 nebyla k dispozici, k boji proti sekundárním bakteriálním infekcím. K takovým postupům, jako je společenský odstup a mytí rukou, může současná medicína přidat vytvoření očkování a antivirových léků.

V dohledné budoucnosti zůstanou virové epidemie běžnou součástí lidského života. Jako společnost můžeme jen doufat, že jsme se dostatečně poučili z velké pandemie, abychom současnou výzvu COVID-19 zvládli.